Editorial

Amerika a Rusko, dvě mocnosti dlouho určující běh dějin, dva přístupy k životu. Oběma trochu rozumíme, oba trochu známe, ale méně, než se nám zdá. Obě ty země jsou vlastně trochu záhadné. Co se v nich děje, se někdy vymyká našemu vidění světa, naší logice. Proč jsou Rusové tak paranoidní, když jde o vojenskou sílu a obranu? Proč Američané dodnes bojují svou občanskou válku, ač skončila před sto padesáti lety? Zkusme na to najít odpovědi!


Marta Blanc Jakobcová: Díry po hřebících

O geopolitickém vymezení Ruska nás poučí ve svém článku Veronika Sušová-Salminen. Geografie možná není totéž co osud národa, rozhodně nepředstavuje celý osud, ale když má tak extrémní vlastnosti, jako je tomu právě v případě Ruska, pak je její vliv značný.

K typicky ruským (i sovětským) paradoxům tak patří skutečnost, že jeho periférie přispívaly k modernizaci jádra, byly ekonomicky bohatší než samotné ruské centrum. V západní Evropě typická koloniální role metropole (učitel) a kolonie (žák) v případě carského Ruska neplatila. Dělba práce tu byla jiná a ve vztahu k západním okrajům obrácená. Platilo to dokonce i v době Sovětského svazu s jeho snahami vybudovat alternativní společenský systém. 

Pod vlivem nedávných násilných střetů na americkém Jihu jsem se pokusil pořádně se zamyslet nad tím, proč se tam lidé perou o staré sochy. Připadalo mi to trochu, jako kdyby u nás chtěl někdo bourat Žižku – koneckonců to byl nepochybný terorista. Pročetl jsem stovky stránek a dal z nich dohromady vyprávění, které na pár otázek snad odpoví a dalších pár nevyhnutelně předloží.

Na výběr měl i Lee. Mohl dát svým vojákům rozkaz, který by mnozí z nich uposlechli raději: ponechat si zbraně, rozejít se a vést proti Yankeeům partyzánskou válku. Namísto toho je přiměl, aby slíbili poslušnost. Před zastánci tvrdé linie tím ztratil tvář, ale vykonal důležitou věc ve prospěch smíření, normálního budoucího života na Jihu. Díky dohodě obou generálů nenásledovalo ani zatýkání a popravy, ani teroristické útoky. 

Dnešní číslo doplňuje, abyste si odpočali od světodějných témat, taky jeden pěkně oddechový článek, cestopis z krásného koutu Švýcarska, který navštívila s kolem a foťákem Daniela Nacházelová.

Tehdy jsem se plavila po rozbouřeném jezeře, zatímco má dnešní plavba je dokonalá. Na jedné straně se vzdaluji hoře Pilatus a Lucernu, abych na druhé straně viděla vrcholky hor pokryté zbytky sněhu a v dáli jsem dokonce spatřila ledovec. Jasná, sytě modrá obloha plynule přechází do azurově modré hladiny jezera, ve které se odráží a splývá. Není poznat hranici mezi vodou a nebem.

Hezké čtení!

 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.