Editorial

Poněkud prémiové číslo s jedním článkem navíc nabízí hodně široký výběr témat: od radostného cestování australskou krajinou až po netradiční rubáš pro zemřelého. Jeho jednotícím tématem je však titulek textu Ivy Pekárkové: Nebát se. Nebát se vystrčit nos z domova a jet k protinožcům; nebát se převzít odpovědnost, jak to udělal plukovník Eriksen; nebát se teroristů; a nebát se myšlenky na smrt. Kromě strachu máme skoro vždy i lepší možnosti.


Marta Blanc Jakobcová: Hory

Lucie Šperková ve třetí části svého australského putování sleduje největší řeku nejmenšího kontinentu a poté vystoupí na tamní nejvyšší horu. Z fotografií se zdá, že by spíš sedělo pojmenování kopec, ale chovat se v Sněžných horách jako v Krkonoších by asi nebyl dobrý nápad.

Jsme v mracích, chvílemi nic nevidíme, pohybují se neuvěřitelnou rychlostí. Přestože je leden, tedy vrchol léta, je okolo docela dost zbytků sněhu. Odsud už hora vypadá jen jako nízký kopec. Nahoře fouká extrémně. Je pod mrakem, obloha šedá, zaoblené kopce pokrývá zelená tráva, tu a tam zbylé tající sněhové jazyky. Mezi obrovskými balvany, které jsou rozházené úplně všude, vykukují barevné květy.

Marian Kechlibar připomíná jednu epizodu druhé světové války, která nám suchozemcům tolik neříká, pro Skandinávii však měla zásadní význam: operaci Weserübung, tedy obsazení Norska. A taky jednu šťastnou trefu, která Němcům ukázala, že opravdu nejsou vítáni.

Pevnostní výzbroj se poslední dobou používala spíš k výcviku rekrutů a z hlediska technicko-taktického byla beznadějně zastaralá. Němečtí špioni však nevypátrali jeden důležitý detail: kromě děl byla pevnost vybavena i podzemním zařízením pro odpalování torpéd. Bylo rovněž zastaralé, zkonstruovali jej rakousko-uherští inženýři na přelomu století. Ale bylo dosud funkční.

Plánujete pohřeb žehem? Možná byste si to měli ještě rozmyslet, jestli vám tedy záleží na životním prostředí. Není to zrovna ekologický způsob posledního rozloučení. K dispozici jsou i lepší možnosti. Článek Pavlíny Šebestové Mléko, houby a moč se však zabývá i veselejšími, byť trapnějšími okamžiky lidského života. To vše z pohledu vývoje a využití nových netradičních materiálů.

Někteří z nich si pak v podnapilém stavu a při akutní potřebě vyprázdnit pivem naplněný močový měchýř příliš nelámou hlavu s hledáním toalety. Postačí tmavé zákoutí nebo běloskvoucí zeď nejbližšího domu připomínající důvěrně známou sanitární keramiku alespoň svou barvou. Rezidenti zmíněné oblasti vytáhli do boje proti původcům všudypřítomného odéru skutečně svérázným způsobem. Zdi domů pokrývají cedulky nápisy: Do not pee here, we pee back! 

Podobný dlouhý nos na nezvané návštěvníky dělá i Londýn, byť tam jde o vážnější věci. Proč se jeho obyvatelé nebojí bombových útoků, přestože jich v hlavním městě Velké Británie přibývá? Protože by to nebylo praktické, píše nám odtamtud Iva Pekárková.

Podle kamarádky Moniky, Češky žijící v Turecku, nám v západnějších zemích chybí koncept kismetu. Kismet se dá přeložit jako osud. Turci, jak říká, jezdí jako debilové, řítí se stodvacítkou tam, kde je sedmdesátka moc – a když se zabijí, pokrčí rameny a řeknou: kismet. To je samosebou poněkud extrémní případ. Ale „kismetový přístup“ může být užitečný, pokud není snadné najít konkrétního viníka jisté neblahé události. Bez konceptu osudu míváme tendenci hledat vinu v čemkoli a v komkoli, často ve věcech a lidech, kteří na našem neštěstí opravdu žádnou vinu nenesou.

Hezké čtení! A žádný strach.

 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.