13 | 16. 5. 2014

Víte, po kom se jmenuje Strakova akademie? Jestli ano, blahopřeji. Jestli ne, čtěte, je to skvělý příběh — opravdu Eton po česku, v bezděčně cimrmanovském duchu a přece se závanem stesku po zašlých časech. Město Vídeň je z takového stesku celé postaveno a právě proto je lepší se jím pořádně rozběhnout než jen bloumat, což nám poradí naše nová autorka Alina Holušová. A pokud jde o třetí článek... ten je o časech, po nichž se nikomu stýskat nemusí.
ilustrace Marta Blanc Jakobcová

Budu vám vyprávět o knize, která česky vyšla před šesti lety a jestli jste ji přehlédli, nikdo vám to nemůže vyčítat. Je od neznámého autora, pojednává o nacistech, má hodně přes 800 stran, skoro žádné odstavce a vůbec je na první pohled neatraktivní a na druhý upřímně řečeno taky. Kromě toho to je, aspoň podle mě, zatím nejlepší a nejdůležitější beletristické dílo napsané v jednadvacátém století. Budu vám o ní vyprávět mimo jiné proto, že je aktuální, ale nejen proto; je totiž aktuální pořád.

Zobrazit celý článek.

Označení Strakova akademie nám v dnešní době plně evokuje sídlo vlády České republiky. Málokdo již dnes pátrá po tom, kdo nebo čím byl nositel jména Straka byl. Že by premiér? Starosta, pražský primátor, architekt? Začněme z jednoduššího konce, u druhého slova z názvu — akademie, tedy jinými slovy, škola, výchovný ústav. Pravda je taková, že nynější sídlo vlády bylo založena k úplně jiným účelům, než slouží dnes. Přídomek „Strakova“ odkazuje na osobu zakladatele, jímž byl hrabě Jan Petr Straka, pán z Nedabylic a Libčan, širší veřejnosti méně známá, leč ve své době nepochybně významná osobnost. „Tou dobou“ byl konec 17. a začátek 18. století, období vlády císaře Leopolda I. a jeho syna Josefa I.

Přihlásit k účtu, nebo koupit tento článek.

U dunajského kanálu vládl klid, vídeňská náplavka se teprve probouzela po nočním bouřlivém vzpomínání na slávu města, které tvořilo dějiny. Rodiče ležérně tlačili kočárky kupředu v rozjímavém Freudově tempu a zdálo se, že dokonce ani běžci nikam nespěchají. Připojila jsem se k jejich rozvážnému dupání, abych splynula s rytmickým oddechováním a ponořila se do snění léčícího neurózy dneška. Náplavka připomínala vídeňské podzemí vyvržené na denní světlo, které rozehnalo krysy a stíny zoufalých existencí, jež přebývaly v kanálech za zlatých časů města.

Přihlásit k účtu, nebo koupit tento článek.

 
 
© 067, s.r.o.
Děkujeme všem platícím čtenářům! Umožňují nám a našim autorům vytvářet 067 tak, jak dovedeme nejlépe.